Ghetto jménem Baluty (2008)

Ghetto ve městě Lodž bylo založeno v květnu roku 1940 a bylo v něm hermeticky uzavřeno přes 160 000 polských Židů. K nim o rok později přibyly transporty z Prahy, Vídně, Lucemburska, Berlína a dalších velkých německých měst, dohromady tedy na 200 000 Židů. Neúnosné přelidnění, hlad a špína byly základem epidemií. Skupina asimilovaných středoevropanů se dostala mezi velmi tradiční chasidské místní obyvatelstvo, mluvící pro ně cizím jazykem jidiš a vyhladovělých už ročním strádáním v ghettu. Polovina těch českých Židů tak nepřežila první zimu. Zahubil je hlad, špína a epidemie. Pražští Židé byli v Lodži bídačeni jak nacistickými opatřeními, tak židovskou samosprávou ghetta, která je nenáviděla za jejich jinakost. Vzpomínky účastníků pražských transportů do Lodže, to je bída obnažená do své podstaty. Z pěti tisíc deportovaných přežilo válku 277 zdevastovaných jednotlivců.

Zvláštní kapitolou hrůzy válečného ghetta byla židovská samospráva, která vykonávala za nacisty špinavou práci. Byla obávána, měla svá privilegia. Její hlavní představitel Chaim Rumkowski sám sebe postupně adoroval do všemocné role pána nad životem a smrtí. Rozhodoval
o selekcích do transportů, jeho ghettopolicie prováděla obávané „Sperre", tedy výběr desítek tisíc lidí – hlavně starců a dětí k deportaci do vyhlazovacích táborů.

Své občasné dobré skutky Rumkowski rád dokumentoval na snímcích, které pro něj fotografovali „jeho reportéři". Jeden z nich, Henryk Ross využil své výjimky na volný pohyb po ghettu s fotoaparátem a vytvořil unikátní kolekci více než čtyř tisíc snímků přibližujících nejrůznější polohy života v ghettu.

„Rossova znovuobjevená pozůstalost byla shodou okolností nedlouho po mé první návštěvě Lodže vystavena v pražské galerii Langhans. Byla to významná událost spojená s řadou setkání přeživších veteránů. To byla šťastná náhoda, která mi velmi pomohla spojit obě hlavní roviny snímku o Balutách," říká režisér Pavel Štingl.