ODVAHA (2015)

Rozhovor režiséra Pavla Štingla k dokončenému snímku

V minulosti se mnou jako producentem a režisérem připravovaly různé distribuční firmy podklady pro veřejnou prezentaci. Připravovali jsme různé rozhovory, jako podklad novinářům i festivalovým redakcím. Dnes, v chudé době pro dokumentární distribuci jsem se rozhodl šetřit peníze Státního fondu kinematografie a rozhovor napsat sám se sebou sám...

Jak začala Vaše spolupráce s Jaroslavem Rónou?
Tvrdohlaví jsou moje školní generace. V té době jsme spolu měli společnou vojnu, tělocvik a jezdili na vodu a na hory. Hory nám ostatně zůstaly až do dnešních časů. Zajišťuje je Václav Marhoul - někdejší producent Tvrdohlavých pro celý náš staronový tým „Létajících pluhů".
Jednou - nedávno - což je v našich relacích asi patnáct let, jsem poměrně brzy ráno objevil Jaroslava Rónu v jídelně boudy Hájenka, jak si něco kreslí. On totiž nedospává podobně jako já. Povídal, že si připravuje sochu Otroka, tedy člověka, který za sebou táhne na řetěze kouli... Vylezl na stůl, aby mi předvedl, jak ta koule bude veliká, až bude bronzová.
Tak jsme se domluvili, že po horách zajdu za ním na hřbitov do ateliéru a on mi to poví do kamery a až bude Otrok na světě, tak to někde pustíme. Když jsem pak s kamerou přišel do jeho dílny na novém židovském hřbitově, tak měl v rukou obálku s vyrozuměním, že vyhrál veřejnou soutěž na Pomník Franze Kafky. A tak jsme se další tři roky bavili před kamerou o tomto jeho slavném jezdeckém pomníku.

Jezdeckém pomníku?
Ano, on to tak občas pracovně nazývá: Pan „K" jede na prázdném kabátu... Ostatně jezdecký pomník je velikou metou sochařů, kteří vyznávají tradičnější přístup k tvorbě. Proto i ten pro Brno byl pro Jaroslava Rónu velikou prestiží a dá se říci životní metou.

Čili po tom prvním pomníku se rozumělo samo sebou, že budete natáčet Rónova životní veledíla?
To zase ne, on je příliš plodný autor a na to by asi fond kinematografie neměl prostředky a televize zase těch kulturních titulů tak moc dohromady nedá. Před lety jsme ještě roztočili nějaké záběry, když Jarda pracoval na lodi pro Dunaj. Tím to ale bohužel skončilo, protože tuto elegantní sochu asi Dunaj přijal s většími ovacemi, než kulturní obec Bratislavy a tak se to obešlo bez filmové slávy.

Jako že na film už nikdo nechtěl přispět?
Fakt je, že shánět peníze na sochy do veřejného prostoru je u nás asi stejně komplikované jako financovat velké dokumentární filmy. I když já osobně bych ukládal investorům za povinnost natočit sběrný film o něčem takovém, jako je monument pro náměstí významného města. Z Myslbekovy práce na svatém Václavu se dochovalo pouhých několik snímků a ty se po více než sto let neustále točí dokola. Myslím, že samozřejmou snahou města Brna by mělo být naplnit svůj magistrátní archiv záběry o vzniku nového pomníku dedikovanému markraběti moravskému.
Totiž myslel jsem si to až do doby, než jsem tento názor písemně přednesl panu primátorovi.

On neměl zájem o záběry s pracovním názvem „Rytíř pro Brno"?
Napsal, že je jistě dobré, že to dělám a že si mám požádat o některý z jejich kulturních grantů.

Požádal jste?
Ne, protože jejich nejbližší termín od této komunikace byl v době, kdy socha už měla být odhalena.

Kdo tedy nakonec snímek financoval?
Je to koprodukce společnosti K2, které na to přispěl Fond kinematografie a České televize.
Na počátku ovšem, když byla socha zadána, tak měla průběh realizace snímat brněnská televize. Byli tam jednou a pak už je to moc nezajímalo. V pokročilém stádiu modelace mně Jarda Róna požádal, zda bych mu nemohl nějaké záběry pro archiv natočit já, že přispěje na kameramana. Tak se sochař stal vlastně v prvním kole producentem.

To znamená, že záměr natočit film nebyl původně Vaším námětem? Začal jste natáčet až na popud autora, jako na zakázku?
Ani tak, ani tak. Já jsem vlastně ani při těch prvních natáčecích dnech moc nepočítal s velkým dokumentem. Nejdříve to pro mne a snad i Míru Janka byl takový kulturní servis něčemu unikátnímu, co vzniká a hned tak se nebude opakovat. Brzy bylo jasné, že se nám před očima rodí socha mimořádného významu, ale ani v té době jsem ještě pro sebe neměl nějaký klíč na to, jak vedle sochy udělat film, který by byl skutečným dokumentem - tedy více než kronikou, reportáží o vzniku.

Co tedy rozhodlo?
Dvě věci: Já sám už jsem viděl vznikat více sochařských děl, ale toto je skutečně něčím větší. Nejen objemem a výškou. Práce na tomto objektu s sebou nesla mnoho pozoruhodných postupů, které znovuobjevovaly dávné odkazy o zrodu největších světových monumentů. Samo se to stočilo k uměleckému dějepisu a konfrontaci dneška a mnoha různých časů minulých.
Byli jsme najednou svědky zrodu sochy - to je vždycky malý zázrak. Tato je navíc moderní i vtipná a při tom důstojná a také vzniká v tradičním procesu, kterým pracovali dávní mistři. Dařilo se zachytit všechnu tu nejistotou tvůrce a hledání postupů, které se mobilizují jen jednou za sto let. Materiál si sám začal říkat o zpracování ve větší koncepci, než je pouhé svědectví.

A ta druhá věc, kromě náhody s brněnskou televizí a materiálem, který si sám říkal...
Druhá, až desátá byla základní témata, o kterých jsem se s Jardou začal programově bavit během natáčení nekonečných hodin modelace. Naše diskuse se posunuly od rytířů a dramatických detailů na koni ke vztahům sochařů a architektů v moderním městě, až k široké polemice o významu sochy v tradičním chápání soch pro dnešní svět a veřejný prostor.
V určité fázi jsem si napsal stránku takových zásadních otázek, ke kterým jsem se pak ve vhodných chvílích vracel, a to byla budoucí koncepce dokumentu. Z projektu sběrného natáčení se najednou stala také generační výpověď, zamyšlení nad současným chápáním základních hodnot uměleckých, duchovních, morálních... fuj teď to skoro vypadá jako obecné klišé...

A není to klišé, dělat v dnešní době figurální sochu na náměstí historického města?
Není, pokud ta socha nese umělecký názor dnešní doby. A pokud tomu tak je, pak se otevírají témata, která i tato doba potřebuje. Nám skutečně chybí základní názor na základní hodnoty a ztrácíme úctu k věcem, které se odjakživa respektovaly a o kterých se až tak moc nepolemizovalo.

Jako že bychom se měli v jedenadvacátém století vrátit k hodnotám rytířství, nebo se klanět Joštovi Lucemburskému a jeho morálce?
S Joštem je to trochu potíž. Město Brno si bohužel dost včas neujasnilo, že zadávat sochu dvou významů není nikdy dobré. Markrabě moravský bohužel nebyl ideálním povahovým vzorem, jakkoli ve své době měl významné postavení.
Nicméně odvaha, velkorysost a tradiční respekt k rytířství, to naší době opravdu chybí. Také nám chybí osobnosti a vzory. Současná politická reprezentace vlastně daleko více odpovídá povahovým stránkám markraběte Jošta, o kterém historici hovoří více jako o pleticháři, než nositeli odkazu jeho velkého strýce Karla IV.

Takže nadčasový odkaz je Jošt jako politický slalomář a archaickým přežitkem alegorie odvahy?
Nadčasový je respekt k základním hodnotám, ať už je po svém vyjadřuje Karel IV., prezident Masaryk, nebo Václav Havel. To byli pro mne ti rytíři různých epoch. Odvahou je v dnešní době navrhnout na významné náměstí sochu, která má tomu místu dělat čest stovky let.
Otec vlasti přetvořil Prahu na moderní město z boží milosti a jeho půdorys vyznačil dle principu nejvyššího poznání své doby. Jeho vůli pak naplnili největší umělci doby.
On je určil a byla to dobrá volba.
My dneska vyhlašujeme na všechno veřejné soutěže, pak se všichni účastníci soudí o výsledek. Pak se ještě všichni handrkují o ceně. Po té se do toho všeho vloží novináři a z Platónské ctnosti je bulvární folklór. Nakonec se ještě vymění zastupitelstvo „královského města" a jak to u nás chodí, tak se od všeho předešlého se okázale distancuje. Nakonec sám primátor ani nepřijde na odhalení „své" nové desáté největší jezdecké sochy na světě a do médií pustí informaci, že pomník není jeho věcí - protože ji vlastně zdědil a že si na něj udělá názor až podle veřejného mínění.

O tom všem je ten film?
Ne, to jen provázelo naše natáčení. Ten film je o vzniku sochy o tom všem, co musí dobrý autor cestou k soše na dobré místo - tedy Moravské náměstí města Brna, řešit. Ale když se to povede, tak o tom všem by mohl citlivý divák přemýšlet, až půjde z kina - třeba přes nějaké náměstí, kde socha ještě chybí.

Film se tedy bude distribuovat také v kinech?
Ano, artových, pak také kinokavárnách a klubech, ale určitě to nebude žádná masovka. Diváků, které přitahuje svědectví o zrodu uměleckého díla, u nás není až takové množství, buďme realisté. Ale i když tento typ dokumentu není hitem aktuální sezony, bude zajímat svůj okruh diváků i za deset let.

Tak jak se k široké veřejnosti - kromě umělecké smetánky, dostane ten morální apel všech hodnot vložených do sochy jménem Odvaha?
Veřejnost má především novou uměleckou hodnotu na významném místě. Brno má svou novou pýchu a symbol. Komu a jak rychle docházejí poselství jezdecké sochy rytíře, to si netroufám odhadovat, ale klidně to může trvat sto let. Bronz je naštěstí poměrně trvanlivý materiál. Pokud rytíře nepřetaví na hilzny do kulometů v nejbližší válce, tak vydrží hodně.
No a film je k dispozici jako svědectví o vzniku. A jak bude stárnout, tak se stane cenným archivem o uměleckém názoru naší generace. Ta už má také na kahánku, ani ji nehrozí, že by se proměnila v nábojnice.

Nezapomínejme ovšem na roli České televize. Krom toho, že na dokument zásadně přispěla, bude jej vysílat a doufejme, že i reprízovat. Já věřím, že to pro ni nebyla špatná investice, protože Rytíř pro Brno je v pravém slova smyslu veřejnoprávní téma.